Lost Odyssey

Lost Odyssey je RPG Made in Japan jako když vytetuje. Aby taky ne, když za ní stojí Hironobu Sakaguchi, tvůrce legendární série Final Fantasy. Ten dezertoval ze služeb Square Softu a s Lost Odyssey se pokusil konkurovat svému vlastnímu dítěti. Jak se mu to povedlo? No, rozhodně můžeme říci, že se tatík nezapře.

Hrdinové a srabové

Už je skoro tradice, že hrdinové fantasy ság mají problémy s pamětí. V ideálním případě si nepamatují ani své jméno, natož takové věci jako narozeniny svých přítelkyň, výročí seznámení a někdy i ty samotné přítelkyně. Nebo to aspoň tvrdí... a jelikož mají obvykle meč zvící autobusu, tak se to nikdo neodváží zpochybnit.

Kaim Argonar je taky takový fantasy sklerotik, což zabolí o to víc, že se ten jeho výpadek paměti počítá ve stovkách let. Je totiž díky kouzlu nesmrtelný (ale neradujte se předčasně, nápis Game Over vás stejně nemine) a je mu už něco přes tisícovku. Přesto vypadá celkem zachovale, spíš jako emo teenager než jako dýchavičný penzista. Povahou je to málomluvný tvrďák, takže je jasné, že k ruce musí mít živelnou a ukecanou parťačku. Tou je Seth Balmore, bývalý pirátka. Jo a taky je nesmrtelná. A taky bez paměti. V podstatě jediným smrtelníkem a člověkem, který ví, co dělal minulé léto, je v týmu Jansen Friedh, děvkař, notor a žoldák, který má na Kaima i Seth dávat pozor.

A samozřejmě, přibudou další figury. Cestou hrdinové naráží na další nesmrtelné, kteří byli také okradeni o své vzpomínky. Každá z postav má svůj vlastní osud a minulost, do které se pomalu noříte, a každá má své emoce a své sympatie a antipatie k ostatním. Je to promakanější než dítě na sjezdu pedofilů.

Pochodem vchod a východ

Všechno začíná válkou, kde se štěstí kloní chvílemi na jednu a chvílemi na druhou stranu – dokud na zemi nedopadne meteor a nespálí všechno na prach. Na bitevním poli zůstává stát jediný člověk. Kim Argonar, který je, jak už jsme psali, nesmrtelný, takže nějaká ta žhavá láva mu nemůže uškodit. Jenže meteor nespadl jen tak sám od sebe a hrdinové se musí vydat zjistit, jestli s tím nemá něco společného magický motor Grand Staff a jeho kápo Gongora. Jenže ten, kdo je tam poslal, má své tajné plány a cíle.

Ano, je tam všechno, co od japonské hry čekáte. Intriky, zrady, lásky, putování, monumentální protivníci, traumata, překvapení a záchrana světa. Epos se vším všudy.

Mrkněme se ale na samotnou hru. Samozřejmě, hned poté, co si nasadíme černé brýle, aby nás neoslnila grafika. Ta je tady skutečně parádní. Nemluvíme ani o filmových sekvencích, které jsou u tohohle typu her obvykle dokonalé, ale o kulisách. Města bobtnají životem, procházíte kolem plakátů, krámků a dětských prolejzaček... a i v přírodě je plno detailů, kytek a jiné vegetace a navíc je občas i bičovaná deštěm či větrem. A počkejte, až dojde na nějaké ty tajemné chrámy a paláce. A na tvory, na jejichž vymyšlení by vám nestačila ani celosvětová zásoba LSD.

Čili, graficky je to paráda (byť je to vyvážené tím, že většinou máte jen jednu cestu, kterou se můžete vydat). Ale tohle není procházka galerií, takže vás asi spíš zajímá, co budete dělat vy. No, bojovat.

V tomhle se nic nezměnilo a Lost Odyssey se drží starého dobrého tahového systému. Vydáte rozkazy svým bojovníkům a pak čekáte, jak dopadne kolo. Ale abyste měli přece jen při rvačkách trochu vzrušení, můžete každé postavě přidělit speciální prstenec. Pak se vám, při každém útoku, objeví kolem cíle kruh a stisknutím horního tlačítka se kolem něj začne stahovat druhý, větší. Když pustíte tlačítko přesně ve chvíli, kdy se budou kruhy překrývat, má váš úder ještě větší účinnost. Navíc k tomu prstenu můžete přiřadit i magické efekty – a pak prsteny měnit podle toho, proti kterému protivníkovi zrovna stojíte a na co je zrovna citlivý. V té chvíli se prsteny a správné načasování úderu stávají rozhodující součástí celé bitvy.

Jinak je to klasika. Do boje se pouští celá skupina hrdinů, vybavená zbraněmi tak velkými, že jsou vidět i z oběžné dráhy, a i když je každá z postav silná v něčem jiném, dokáží se snadno od sebe učit, a tak za chvíli není nikdo, kdo by nezvládl hojení či vrhání ohnivých koulí. Jsou tu i speciální schopnosti, třeba uspávání či okrádání. Je vidět, že tvůrce má za sebou Final Fantasy - bojový systém je téměř dokonalou kopií. Stejní jsou i neviditelní protivníci, kteří na vás vyskakují v intervalech pravidelnějších než menstruace. Ale aspoň za ně získáváte body zkušenosti. A ty se vám budou hodit, až narazíte na něco většího.

Nalezená odyssea

S touhle hrou vás opravdu čeká dlouhá cesta, i když vás (na rozdíl od posledních dílů FF) možná až příliš řídí a tlačí tím jediným možným směrem. Na druhou stranu, tak aspoň pořádně vynikne příběh a emoce. Byť je tedy fakt, že příběh sám není z nejoriginálnějších. Mocí posedlý psychopat snažící se zničit svět – to už je docela klišé. V případě téhle hry jsou detaily týkající se osudů jednotlivých hrdinů mnohem zajímavější než hlavní story.

Trochu záhul jsou dlouhé texty, které na vás příběh vybalí – desítky stránek, které vám vyprávějí různé příběhy z hrdinových vzpomínek. Tam už jsme, přiznáváme se, odpadávali. A to umíme anglicky docela dobře. Taky byly možná zbytečné zmatečné „stealthové“ mise... a to, že skoro každý šutrák, na který narazíte, skrývá nějakou maličkost na přilepšení. Ze začátku budete šmejdit jako houmlesák kolem popelnic, ale brzo vás to přestane bavit. Čeho je moc...

A když už jsme u věcí, kterých je moc, tak nesmíme zapomenou na nahrávací obrazovky. Těch mohlo být opravdu míň a zírat na nás kratší dobu. Ale to už je vážně prkotina a klady hry to o dost převažují. Třeba systém vylepšování, který nutí spojovat lidi a nesmrtelné. Lidi se totiž dokáží automaticky vylepšovat a nesmrtelným nezbývá, než se od nich učit. Čili musíte sebou do bojů brát vždycky i nějakého člověka, a to i přesto, že nesmrtelní jsou silnější a hlavně, když je někdo zabije, po pár kolech se opět vyhrabou na nohy a vrátí se do rvačky. I s výrobou různých prstenů se docela vyblbnete. Jsou tu tisícovky ingrediencí a každá vám přinese nějaké zvláštní bojové vylepšení.

Lost Odyssey není převratná hra, je to klasické a dobře udělané japonské RPG, aspoň pro lidi kolem PlayStationu, kteří jsou už na tenhle systém zvyklí. Jenže Xbox neměl to štěstí, aby se na něm proháněli hrdinové Final Fantasy, Xenosagy a dalších řad, takže tohle je pro ně vlastně první setkání s opravdu kvalitním šikmookým RPG (Blue Dragon byl sice roztomilý, ale to je asi tak všechno). Přináší všechno, co od žánru čekáte: Epické story se spoustou vedlejších úkolů, skvělým okolím a nádhernými efekty při soubojích a i mimo ně, bizarní a prokreslené protivníky, monumentální filmové pasáže, pocit dojetí, ohromení i melancholie. Ano, je to návrat ke klasice (zvláště po posledním přelomovém Final Fantasy, které dokázalo, že jde zkombinovat akci se strategií), ale někdy jsou návraty i příjemné.