Blood and destruction shall be so in use
And dreadful objects so familiar
That mothers shall but smile when they behold
Their infants quarter'd with the hands of war;
All pity choked with custom of fell deeds:
And RAAM's spirit, ranging for revenge,
With Queen by his side come hot from hell,
Shall in these confines with a general's voice
Cry 'Havoc,' and let slip the dogs of war;
That this foul deed shall smell above the earth
With carrion men, groaning for burial.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

(klasik promine menší úpravu kontextu)

To bylo řečí o tom, jak bude druhý díl větší, lepší, kulervoucnější, megalomanštější a prostě ve všem lepší než první díl. No a jak to dopadlo? Je. Sliby byly splněny a Gears of War 2 si to k nám přivalily se vší parádou a rozepjaly křídla do nebývalé šíře. Příběh navazuje na události minulého dílu. Tam sice zaklepal bačkorami generál RAAM, ale zbraně hromadného ničení neodvedly takovou práci, jak se čekalo. Locusti žijí, množí se dál a rozhodně nevypadají, že by chtěli vyklidit pozice. Naopak, našli způsob jak zlikvidovat poslední lidskou výspu, Jacinto. To, že GoW2 jde na vše trochu jinak než první díl, naznačuje už to, že vás s těmito informacemi seznámí svým melodickým hlasem královna Locustů. Tím jasně hra naznačuje, že se mnohem šířeji bude věnovat celému světu a rozšíří celou jeho "mytologii". Lidé pochopili, že jim odtikává čas a tak se pokusí zvrátit průběh událostí velkou poslední ofenzivou. A jednou ze skupin, která se pokusí Locusty zahnat zpět na místo odkud přišli bude i četa Delta, v níž je i ikonická dvojka Marcus Fenix a Dominic Santiago. Kdepak, tady už nejde o diverzní akci skupinky vojáků, tohle je válečná operace velkého rozsahu a hra vám to ukazuje od první minuty.

This is where we fight!

Po zahřívacím tutorialu, který vám oživí paměť a dá vzpomenout na nostalgické probíhání budovami prvního dílu, už přichází ofenziva. Kancléřský projev o poslední šanci lidstva sice vypadl z příručky "Jak nabudit vojáky před velkým masakrem, z něhož nevyjdou asi živi," ale při pohledu na pochodující stovky vojáků, mohutné bitevní stroje s hudbou dunící osudovostí, se nejde ubránit velmi příjemnému mrazení. A pak už začíná zběsilá jízda, která vás na konci vyplivne s mnoha a mnoha obrazy vypálenými v paměti. Už jen jízda na místo výsadku na bojových jeřábech by jiné hře stačila na vrchol (ostatně i jedničce GoW by stačila) a tady jde o polovinu prvního aktu. Stojíte na můstku kovového monstra, odrážíte útoky reaverů, sestřelujete projektily, paluba se houpe a to je jen začátek. Hra dobře využívá prostředí a mění situace, aby nedošlo k příliš stereotypnímu střílení davu Locustů. A tak dojde na souboj s dalším bojovým vozem, z něhož se na vás vrhají Locusti, kteří jej obsadili, zpoza kopce se vynoří brumak (ano, ti, kteří dřív sloužili jako bossové, zde slouží jako monumentální kanonfutr), sem tam zničí jeden z dalších bitevních jeřábů a ofenziva jede dál. Pod koly se vám hemží stovky obyčejných locustích pěšáků a vše na vás řičí, že tohle je opravdu TA Poslední bitva.

Naštěstí se tou monumentalitou nezahltíte. Občas vás hra odtrhne od hlavní voje a vy postupujete ve své dvou až čtyřčlenné skupině, výjimečně osamoceni. Ačkoliv se vrací vaši staří známí, objeví se i několik dalších postav, které mají za cíl poněkud prohloubit děj, který byl minule jaksi... plošší. Ne, že by se zde odehrávala Shakespearovská dramata, ale rozhodně nejde říct, že by vám postavy byly ukradené. Mají svou osobnost, povahu a nejsou bezejmennými zabijáky z davu. Největší prostor dostává Dominic, který zoufale hledá svou ztracenou manželku. Nejvíce mne ale potěšil návrat rodiny Carmine. Anthonyho smrt si jistě pamatujete z prvního dílu, kdy jej při opravě zaseknuté zbraně zastřelil sniper. Teď přichází jeho bratr Benjamin, zelenější než tráva, který je v té hordě hardcore vyšinutých mašin na zabíjení sympatický svou lidskostí. Mezi dalšími novými a zapamatování hodnými postavami je i Tai Kaliso, potetovaný zabiják s tendencí filosofovat nebo nepříliš příčetný (jako většina veteránů) řidič bojového jeřábu Dizzy. Právě díky nim už získaly Gears of War skutečný feeling velkého hollywoodského blockbusteru s velkým množstvím charakterů, o které se skutečně zajímáte.

This is where they die!

Ale přírůstky nezaznamenala jen COG. Locusti také vytáhli po smrti svého generála silnější kalibry, a to jak obrazně, tak reálně. Máme zde přírůstky do rodiny boomerů, kdy vás budou kropit i mohutným rotačním kulometem, flambovat příručním plamenometem a nebo se na vás vrhnou s masivním štítem a řemdihem v ruce. Milé je, že po všech tyto hračky zůstávají ležet na bojišti. Jako jedničku ale vidím Skorge. Toho jste měli možnost vidět v traileru, poněkud vykradeného Predátora. Jeho entrée je skvělé a vy víte, že jste narazili na skutečný problém, vedle něhož jsou brumaci a ostatní přerostlá monstra jen neohrabanou potravou pro vaše zbraně. Skorge je menší, ale rychlý, drsný a neplatí na něj obvyklé triky. Je vaším locustím ekvivalentem, a to je děsivé. Nicméně i bossové jsou výjimeční. Bylo by hříchem o nich cokoliv říkat, jsou třešničkou na tomto pečlivě a s láskou uvařeném dortu. Tedy až toho finálního, který je zklamáním pro svou jednoduchost. Ale nešť, to tu adrenalinovou jízdu nekazí.

Toto je má puška. A toto byla jeho puška. A pistole. A štít.

K dobrému pocitu z hraní velkou měrou napomáhá skvělý level design. Kryty nejsou rozházeny samoúčelně, každá situace umožňuje několik způsobů řešení a většinou nejste nuceni k jednomu, předem určenému. Ostatně je jen na vás, jaké zbraně si vezmete a jak tedy budete definovat svůj styl. Je lepší locustí útočná puška, která je přesnější a silnější než váš věrný Lancer, ale nemá jeho ultimátní řetězový bajonet? Nebo vyznáváte boj na blízko a strategii jedné rány z brokovnice pro jistý kill? A což teprv, když se vám dostanou do rukou raketomety a kulomety po padlých nepřátelích, s nimiž se sice šinete jako želva, ale nesete palebnou sílu menší armády. Velkou změnou jsou ještě štíty a granáty. Štít máte jako mobilní překážku, kterou jde zarazit do země a krýt se za ní. Není třeba zdůrazňovat, jak silný strategický prvek to je, a dvojnásob v multiplayeru. A když není štít, čapněte nejbližšího Locusta, který už jen čeká na doražení, a neste ho před sebou jako živou bariéru. Sice můžete pálit jen jednoruční zbraní, ale když je to třeba těžkotonážní pistole Boltok, i tak to bolí. Granáty získaly schopnost vražení do zdi a nebo nepřítele. Není problém připravit léčku, kdy granáty explodují v přítomnosti nepřítele, popřípadě většímu monstru vrazit granát do břicha a odvalit se od krvavé fontány pryč. Ano, GoW2 jsou krvavá, záměrně přehnaně a absurdně, ale to spolu s ostřejší mluvou z nich dělá hru pro děti krajně nevhodnou. To jen kdyby někoho napadlo kupovat ji svému osmiletému bratrovi či synovi.

Dva jsou společnost, tři jsou dav, pět dělá Hordu

Kampaň můžete profrčet sami a nebo v kooperativním módu. Pro ten je i možné zvolit rozdílné obtížnosti, kdy ti, kteří hrají na vyšší, dávají méně zranění a více inkasují. A až se probijete na konec, což vám na prostřední obtížnost nějakých dvanáct až patnáct hodinek zabere, čeká na vás multiplayer, který je skutečnou lahůdkou. Kromě klasik, jako je deathmatch a King of the Hill, je zde i několik specialit. První zajímavou je Guardian, v němž soupeří dva týmy. Každý má svého leadera a dokud ten žije, hráči se respawnují. Jakmile padne, máte svůj poslední život a snažte se. Takticky vyspělý je i Wingman, v němž soupeří pět dvoučlenných týmů. Souhra páru je klíčová, parťáci se mohou navzájem oživovat a místo pro sebevražedné útoky zde není. Úžasně vylepšeným Capture the Flag je Submission. Představte si, že vlajka, kterou máte zajmout, je ohromně naštvaný chlap s účinnou brokovnicí, který střílí na každého, kdo se k němu přiblíží. Vy jej musíte dostřelit do fáze, kdy jde chytit pod krkem jako živý štít a eskortovat jej. Pokud vás nezastřelí on (a to se párkrát při síle jeho zbraně stane), šinete se pomalým tempem, v ruce máte jen pistoli a soupeř se na vás řítí. Teď vás musí chránit tým. Perfektní atmosféra, působivé momenty, a to jsme ještě nemluvili o arénách. Jsou dobře projektovány a mezi nejlepší patří ty, které se mění v průběhu kola. V jedné misi se kupříkladu prožene mapou sněžná lavina a naprosto změní ráz arény (a zabije ty, co jí lelkují v cestě), v Hail se zase pravidelně snáší k zemi déšť ostrý jako břitva a zabije všechny, kteří jsou na volném prostranství. Multiplayer je návykový, nabízí prostor pro takřka všechny vaše touhy, a to jsme se nedostali k tomu nejlepšímu - Hordě.

Hordou se mi splnil osobní sen. Mód pro pět hráčů vás postaví proti padesáti stále sílícím vlnám Locustů. Týmová souhra je naprostou nutností, pokud nejste v jedné místnosti, bez sluchátek se neobejdete. Musíte znát své okolí, dobře se krýt, využívat štíty a hlavně hrát zodpovědně. Machři, kteří chtějí mít velký počet killů za cenu vlastní smrti, nejsou vítáni, naopak ti, kteří zodpovědně jistí parťáky, ano. Horda je navíc pěkně obtížná a návyková. Každých deset vln vln se Locustům zvednou statistiky a už na prostřední obtížnost vám bude zdolání padesáté hry trvat pár dnů intenzivního hraní ve stejném složení. Všechny úspěchy se zapisují do statistik a nahrávají na oficiální stránky a už teď hordy nespavců v Hordě soupeří o to, kdo bude nejlepší. Tenhle mód je skutečně vrcholem taktického hraní.

Varhany smrti

Grafika udělala od minula velký skok. Scenerie jsou dechberoucí, a to ať venku nebo v podzemí. To už konečně vypadá jako živoucí, podzemní flora a fauna bují všude kolem vás a ty tam jsou hnědošedé odstíny. Hudbu ke hře složil Steve Jablonsky, který má zkušenosti z Hollywoodu i herní sféry. Jeho soundtrack se liší od předchozího Kevina Riepla. Ten úspěšně vykradl styl Basila Poledourise (primárně jeho Hvězdnou pěchotu) a zkomponoval vynikající soundtrack odpovídající atmosféře hry. Jablonsky, který patří mezi nižší nejvyšší třídu u filmu (pochopte, chcete ty nejlepší, takže v té skupině bude Jablonsky, ale vzpomenete si na něj až po Zimmerovi, Silvestrim, Gregson-Williamsovi apod.) přistoupil k hudebnímu doprovodu jinak. Zatímco Riepl hojně využíval rychlých rytmů desítek smyčců a dojem skupinky hrdinů proti celému světu podporoval výpady žesťů a jeho hudby jste si všimli i během přestřelky, Jablonsky se v akci spíše stahuje na pozadí, kdy jen občas vykoukne a růžky výrazně vystrkuje u filmových sekvencí. Ve výsledku není tak syrově výbušný jako Riepl, ale svou rozmáchlou monumentalitou podporuje širší rozměr hry.

Hru doprovází české titulky, které bohužel nejdou vyměnit za anglické. Nicméně při lokalizaci odvedli tvůrci české verze skvělou práci, nenarazil jsem na překlep, nevhodný výraz nebo trapně znějící větu, což je až s podivem. Solidně je i vyřešen diskutabilní překlad termínu "gears", který je v kontextu vhodně přeložen prostě jako vojáci. Pokud se ohlédnete po chybách, moc jich nenajdete. Jistě, můžeme vyčítat stále heroizující chlapácké pojetí, ale to byste vyčítali hře její základ. Trochu zamrzí, že svět je popsán poměrně dobře, ale mnohé náznaky nejsou dořešeny a vy prostě chcete vědět víc. Zřejmě na nás čeká datadisk nebo rovnou třetí díl. Číselně hodnotit Gears of War 2 je úloha ošemetná a nevděčná. Hra nemá takový přesah jako kupříkladu Mass Effect, nebudete zde řešit složité morální otázky ani vandrovat širým světem jako freelancer. Ale GoW2 jsou naprostou špičkou svého žánru a titulem, který by měl nakouknout do mechaniky každého z vás.