Přiznejme si, že nápad, aby hlavním hrdinou RPG byl rachitický skladatel umírající na tuberkulózu není až tak běžný. Plně ovšem odpovídá principům Eternal Sonaty, které nejsou tak docela běžné. Je jasné, že většinu hráčů zprvu zarazí pohled na až dětskou grafiku jíž se hra prezentuje již na obalu. Ani hlavní hrdinové nevzbuzují vzrušení u těch, kdož hledají ve hrách svá svalnatá, vše kosící alter ega a první dojem by asi zněl – to musí být pro děti. Nu a ono není!

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

A teď vám děti povím pohádku o vykořisťování dělnické třídy feudálními přežitky

Ono je celkově diskutabilní, kdo je hlavním hrdinou. Je jím Fryderyk Chopin, světoznámý polský skladatel, který právě umírá v posteli na tuberkulózu, obklopen svými blízkými a ve svém horečnatém snu se ocitá uvnitř světa, v němž si není jistý, zda je reálný, nebo jen výplod jeho blouznícího mozku? Nebo je tou, okolo níž se vše točí čtrnáctiletá dívenka Polka, která má zvláštní dar – umí kouzlit? Bohužel s tímto uměním přichází i nevyhnutelný fakt, jímž je smrtelná nemoc, bez níž by se magické schopnosti nemohly projevit. Právě kvůli strachu z nemoci se pak milé a optimistické Polce všichni vyhýbají ze strachu, že nemoc také chytí, byť se jedná o pouhý předsudek. Jak je snad z předchozích řádků vidno, ač je obal cukrkandlový, obsah je poněkud hořčejšího ražení. Přidejte k tomu ale i další postavy a s nimi spojené rysy tohoto alternativního světa. Mladý rebel Alegretto (ano, vše v této hře má něco společného s hudbou), který spolu se svým mírně otravným kamarádem Beatem bojuje proti poněkud silné sociální nerovnosti tím, že krade potraviny a zásobuje jimi místní sirotky. Jak se před vámi postupně odkrývají jednotlivé vrstvy příběhu, zjišťujete, že reflexe mnoha aktuálních problémů, nadhozená témata a nepříjemné rysy lidské společnosti rozhodně nejsou něčím, co by byly děti schopné vstřebat. Vykořisťování nižších vrstev společnosti, manipulativní ovládání společnosti skrze vládou distribuované drogy...ehm...pardon, léky, kruté vyřazení nemocného jedince ze společnosti bez ohledu na fakta, předsudky, bezohlednost, to vše vylézá z medové grafiky jako žluklé máslo.

Když se kouknu na sebe, tak se musím pochválit

Když už se kolem grafiky tak ochomýtám, musím ji vyjádřit hluboký obdiv. Ačkoliv screenshoty působí až příliš přeslazeně, během hraní vám snad žádná lokace nepřijde jako kýčovitá či přehnaná. Vše je sice laděno do idealistického hávu, ale ta krása neuráží a vyvolává jen obdiv. Pravda, nevýhodou je, že 3D se de facto mění na 2D, protože během pobíhání krajinou nemůžete jakkoliv otáčet s kamerou a jste odsouzeni na jeden pohled na všechnu tu krásu. S obdivuhodným vizuálnem pak kráčí ruku v ruce skorem božský hudební doprovod. Chopinovy skladby si užijete jen během „naučných“ intermezz o Chopinově životě, které mohou někoho během děje rušit, ale já je osobně shledal velmi přínosnými. O hudbu během procházení světa Eternal Sonaty se postaral Motoi Sakuraba a odvedl skvělou práci. Občas máte chuť se jen zastavit a poslouchat ony libé tóny. Když už se zastavíte, pozor na potvory vandrující kolem. Sympatickým je, že toto japonské RPG nesází na random encounters, ale jednoduše během probíhání lokací vidíte, kde hrozí střet s potvorou. Při troše manévrování se tak většinou můžete boji vyhnout (když už na něj opravdu nemáte chuť). Ostatně manévrovat budete i pokud chcete střet absolovovat – když totiž k potvoře přiběhnete zezadu, máte jedno kolo výhody a to není vůbec špatný bonus. Naopak, když se necháte překvapit, čekejte problémy.

Temná strana je tak lákavá...a užitečná

Boj samotný je velmi sympaticky zpracován a nabízí v průběhu hry širokou varibilitu. Je sympatickou kombinací real-timového a tahového systému. Každá postava má určitý počet sekund během nichž může dělat různé kejkle za účelem sprovození protivníka ze světa. Na první úrovni party čas ubíhá jen když se pohybujete. Pokud ne, můžete v klidu rozmýšlet. Na druhém už ale čas stojí jen před prvním pohybem postavy a pak se čiňte jak jen zvládáte. Postupně pak se zvyšující se úrovní vašich svěřenců se pravidla stále mění a tak se stereotyp takřka nedostavuje. Ještě zajímavější je princip světla a stínu. Každá z postav disponuje dvěma typy vlastností. Jedny fungují na světle, jedny mimo něj a liší se účinky. Kupříkladu na začátku může Polka na světle léčit, ve stínu vrhat dalekonosné útoky. Není třeba zdůrazňovat, že prostředí v nichž se bojuje se často mění a tak nikdy nevíte, jaké možnosti budou mít vaši svěřenci k dispozici. Občas budete sprintovat přes celou arénu na světlo, abyste vyléčili partu, jindy se všichni shromáždí do maličkého stínu vozu, aby mohli využít své „temné“ útoky. Přidejte k tomu fakt, že stín nebo světlo produkují i samotní protivníci a hned je velmi zábavný soubojový prvek na světě.

S jednou ze schopností se ovšem pojí i jedna z největších slabin hry. Beat umí od první úrovně fotit potvory a jejich fotky jde prodávat za nemalé peníze. Autoři možná mysleli, že pokud obětujete Beatovo kolo na focení, bude to dostatečná nevýhoda vzhledem k zisku, ale výsledkem je, že díky malému fotografovi máte za chvíli tolik peněz, že nevíte co s nimi. Pokud bychom měli přidat další výtky, byla by to zcela jistě naprostá linearita. Nepočítejte s nějakými vedlejšími questy, příběh se řítí vpřed sám a vy jste odkázáni k „pouhému“ prožívání jej. Což ale není málo. Příběh Polky je nakonec silnější než ten Chopinův (teď myslím toho herního), komu by se nezželelo nevyléčitelné dobračky, jíž se svět bojí a ze strachu ji nesnáší a která je odsouzena k brzké smrti?