Dort. Přesně takový, jaký upekli pejsek a kočička v povídání Josefa Čapka, připravili nám letos k pozření britští Codemasters. Jak jinak totiž nazvat hru, která v sobě kombinuje prvky cool neonové prostituce á la Need for Speed, bahno, špínu a zohýbané plechy ve stylu Motorstormu a konečně, ve zmenšené dávce, i nějakou tu rally. Na pohled to nejde dohromady, na pohled to vypadá jako ta nejméně sourodá směska od dob Kelly Family. A přece to, navzdory všem předpokladům, docela obstojně funguje.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Karavan!

Leitmotivem Dirtu 2 je mnohem osobnější přístup k hráči. Tam, kde si první díl vystačil s bezpohlavní pyramidou závodů bez zjevné souvislosti, vystavělo pokračování kariéru na více méně skutečných závodních reáliích. Hned na úvod tak dostanete k dispozici vlastní, plně zařízený karavan a kompletní jezdecké zázemí, které budou od nynějška sloužit jako interaktivní menu kariéry. V karavanu naleznete mapu světa s nabídkou soutěží a závodů, televizor, který vás před každou novou soutěží seznámí s pravidly, nástěnku s přístupem do online režimu, papíry s jezdeckými statistikami a mnoho dalších, příjemných maličkostí. Venku na vás čeká týmové zázemí s garáží, press zóna s novinkami a cateringový stůl, šikovně zastupující options menu. Večer se mechanici hřejí u ohně, přes den proudí kolem stovky lidí, v pozadí hraje hudba a třepotají se nafukovací figuríny se slogany sponzorů. Stylovější menu by jeden pohledal.

Padavan!

Dojem opravdového závodění umocňuje i systém odemykání nových oblastí a závodů. Mapa světa je rozdělena do devíti závodních regionů (mezi jinými například Chorvatsko, Utah, Maroko, Čína aj.), od začátku však máte přístup jen do jednoho z nich, protože jste malé pívo a nikdo vás nikam nezve. Teprve až si vyzávodíte první body zkušeností, dorazí i pozvánky na závody ve světě. Důležitou roli zde hraje interakce s ostatními závodníky, konkrétně se sedmi superhvězdami v čele s Davidem Mirrou a Travisem Pastranou. Čím víc závodů po jejich boku odjezdíte, tím přátelštější bude váš vzájemný vztah – zavalí vás tunami nových nátěrů na auta, nabídkami k závodům jeden na jednoho a hlavně, získáte tím kolegy pro týmové závody, ve kterých rozhoduje součet bodového zisku obou jezdců. Škoda jen těch pomýlených hlášek, které kámoši vyřvávají do rádia během závodu a které spíš než cokoliv jiného kazí celkový dojem – občas se stane, že svého kamaráda pošlete ve víru boje po hlavě do rokle, kde se rozmlátí na tisíc kousků a on vám po závodě řekne: „Wow, to byla skvělá jízda. Seš fakt eso!“ To víš, že jo…

Arkádie!

Už první Dirt učinil drobný úkrok od skutečné rallye směrem k arkádě, co rallye tak trochu připomíná. Dirt 2 se v tomto směru z řetězu dočista utrhl a s divokým řevem zmizel někde v bujných lesích země Arkádie (nebo spíš Arkádye). Klasickou rallye nahradilo pět adrenalinových disciplín, z nichž drtivou většinu tvoří masové závody po okruzích, případně na tratích z bodu A do bodu B. Rallye tady sice najdete taky, ale scvrklo se nám na nejnutnější minimum, případně ho Codemasters znásilnili minihrami typu „rozbij na trati co nejvíc pěnových bran“. Tempo hry už zkrátka diktují zcela jiné závody – masový RallyCross na stísněných městských okruzích, pekelně rychlý TrailBlazer, jakási obdoba závodů do vrchů… jen bez těch vrchů a různé variace na skupinové závody offroadů jako Raid či LandRush. Přidejte si k tomu auta, která jako by vypadla z ilegální tuning show (BMW Z4M v rallye úpravě!), ohňostroj při každém větším skoku a hlášky v mikrofonu typu „Héj kámo, ten poslední závod byl nářez!“ a je vám jasné, že tohle má ke skutečné rallye stejně daleko jako třeba Motorstorm, Fuel nebo i ten Traktor Zetor Simulátor, když na to přijde.

Lapálie!

Ale to není nutně špatně, protože Dirt 2 umí – na rozdíl od zmíněného Fuelu - svou arkádu skvěle. Závody jsou pekelně rychlé, tratě přiměřeně náročné, soupeři vám nedarují ani píď země zadarmo a vůbec je dost těžké neřvat nadšením, když se v mnohatunovém Hummeru s černou metalízou řítíte rychlostí 180 km/h borovým lesem někde u chorvatského Vukovaru. Zvlášť když grafika je jedním slovem excelentní a bez problémů hru řadí k nejlépe vypadajícím konzolovým hrám současnosti. Prostinký, a přece intuitivní jízdní model přinesl jednoduché ovládání, jež sedne do ruky okamžitě, takže už v druhém závodě kroužíte zatáčky jako svého času sám velký Colin, a když se náhodou přerazíte o kandelábr, je tady ku pomoci systém Flashbacků, kterými můžete třikrát za závod vrátit čas o několik vteřin nazpět (nový trend závodních her?). Prostě nádhera. A přece tady něco špatně je, třebaže to chvíli trvá, než se pod dávkami adrenalinu podaří původce problému odhalit…

Smutno mi je!

Dirt 2 je totiž pod vší tou cool omáčkou chudý jako kostelní myš a ve snaze své nedostatky maskovat odvádí jen podprůměrnou práci. Vezměte si třeba herní mapu. Devět regionů, každý se zhruba deseti až dvanácti šampionáty, každý šampionát s jedním až třemi závody. Na pohled gigantická nálož k pokoření, skutečnost je ale mnohem méně prozaická – vždyť v každém regionu na vás, nehledě na počet soutěží, čekají v průměru jen dvě tratě! V Londýně, Tokiu a Utahu dokonce jen jedna. Dochází pak k naprosto absurdním situacím, kdy jste nuceni odjet celý šampionát na jediném okruhu – prostě ho jedete třikrát za sebou a všichni se tváří, jako by to bylo normální! Vrcholem všeho jsou pak závody světové Tour, na které je třeba se nejprve kvalifikovat v jednom z regionů. To si takhle v kvalifikaci odjedete tři stejné závody, aby vás v poháru čekal ten samý okruh ještě dvakrát nebo třikrát. Ve výsledku tak z osmi klání odjedete pět na jedné jediné trati… občas v noci a občas naopak, občas se zatáčkou doleva, místo doprava. Fakt, že se jediná trať v Utahu jmenuje ve variantě A Utah Creek a variantě B Hurrah Pass a přitom se jedná O JEDNU A TU SAMOU DOFRASA TRAŤ už může být jenom ku smutnému pousmání. A podobně se to má i s auty. Výběr je sice uspokojivý, ale rozdíl mezi rallye úpravou Pontiacu Solstice (!) a Lancerem Evo X nepoznáte, ani kdyby se vám oba projely po hlavě.

Dirt 2 není špatná hra. Odklon k totální arkádě jí odpustíme s lehkou myslí, protože co dělá, dělá na jedničku a dost možná nejlépe na trhu. Co jí ale odpustit nemůžeme, je akutní nedostatek obsahu, který se nedaří maskovat ani příjemnou závodní atmosférou a lavinami adrenalinu.