Star Ocean: The Last Hope

Star Ocean je japonská série, The Last Hope pak její zatím poslední, v pořadí zhruba pátý či šestý přírůstek. Ale nevadí, že neznáte minulé díly. Tenhle se jednak odehrává dřív než starší hry, někdy kolem roku 2090, a jednak funguje zcela samostatně. Je to příběh sám pro sebe. Nejdřív si řekněme, co je typické pro sérii Star Ocean. Především je to název, ve kterém obvykle najdete slovní spojení Star Ocean. Náhoda? Osud? Dílo mimozemských bytostí? To už dnes nikdo nezjistí. A aby to bylo ještě tajemnější, tak k tomu názvu je pak obvykle přidané ještě nějaké číslo nebo podtitul. Třeba The Last Hope.

Dalším specifickým prvkem série je, že na rozdíl od většiny ostatních JRPG, které obvykle noří své žluté haksny do fantasy jezírka, se Star Ocean brodí sci-fi příbojem. Jasně, i tady jsou fantasy prvky, Japonci nejsou příznivci segregace, ale sci-fi a létání vesmírem převažuje. Stejně tak se Star Ocean odlišuje souboji, které nejsou na tahy (jak je u JRPG obvyklé), ale jsou real-timeové. Ale i ony se odehrávají na samostatné obrazovce a i u nich dojde na strategizování, protože sice jednu postavu používáte jako mlátičku, ovšem ostatní už musíte naprogramovat, aby se z radostným zavýsknutím nevrhly do jícnu smrti. Musíte je programovat a taky vyzbrojovat a vylepšovat a školit v nových schopnostech, jako je vaření, práce s kovy, alchymie, kreslení a psaní (vážně!). Všechno má v téhle hře svou funkci a smysl.

Čili, pokud chcete bojovat, vylepšovat, zkoumat, kombinovat a nacházet různé bonusové artefakty a informace, je Star Ocean přesně pro vás. K dispozici na to budete mít časem i několik různých planet, mezi kterými se budete přesouvat. Ovšem vesmír nejsou jen samé dráhy mlékem a strdím oplývající. Jsou tu i černé díry a zakomplexovaní rudí trpaslíci.

Vesmírný kolaps

Smiřme se s tím, že ne každý Japonec může být Hayao Miyazaki, Satashi Kon či Hideo Kojima. Čistě statisticky mezi nimi musí být i nějací, co nevypotí slušný příběh, ani když je zavřete do sauny a přikládáte vysušenou Shakespearovu mrtvolou. A jeden právě z těchhle nepotičů napsal The Last Hope, v podstatě soubor těch největších klišé v dějinách JRPG. No, ono něco napovídá i to, že hrdina se jmenuje (aspoň tedy v evropské verzi) Edge Maverick, což je jméno jako z amerických filmů osmdesátých let (tedy, pokud by jim došla všechna ta jména jako Stone, Cold, Iceman či Ultraborec). Prostě buďte připraveni, že příběh na vás vyvalí hromadu klišé, šablonovitých postav a očekávatelných zvratů. Po slibném začátku dojde na naprostou klasiku s dialogy, které vypadají jakoby uprchly z dětské besídky. Což navíc ještě podtrhuje mrtvolný dabing, který zřejmě dostal za úkol americký kroužek nihilistů. A pak výrazy. I když je animace a grafika úžasná, tak postavy připomínají oživlé loutky, což snad měl být i úmysl, ale stejně mě z jejich plastových tváří jímala hrůza.

A dalším problémem je herní rozvržení. Zatímco kupříkladu u Final Fantasy máte poměrně rychlé střídání prostředí, akce a příběhu, takže nemáte moc velkou šanci se nudit, tady obvykle několik hodin jen chodíte a mlátíte do všeho... a pak se na vás zase vrhnou neskutečně dlouhé animace. Trocha vyváženosti by neškodila. Takhle to chce opravdu železnou vůli. Jinak hru odhodíte dřív, než na vás stačí vybalit své půvaby.

O znechucení se snaží i pekelná kamera. Ano, patrně poprvé u japonského RPG padá slovo „pekelná kamera“. V tomhle případě se „kameraman“ nadýchal zřejmě LSD šmrncutého kofeinem, takže kolem vás šmejdí jako zběsilý, přičemž vám každou chvíli přiskočí za záda a začne zabírat kus stěny. Při soubojích zase obvykle nemáte tušení, kde máte které protivníky, takže běháte kolem dokola a doufáte, že na něco narazíte.

No a poslední nepříjemností je čenžování s dévédéčky. Díky různým planetám a putováním mezi nimi se vrátíte do doby disketových mechanik a ustavičném přehazováním páté diskety za osmou a pak vzápětí za druhou a tak dokud vám neupadne ruka. Ale to zase tak děsné není a hrozí to hlavně ke konci hry.

Ale...

Ale když nebudete od JRPG požadovat příběh silný jako kulturistův biceps a pokud vám bude stačit užívání si soubojů, tak vás čeká přímo hodokvas. V souladu se zásadami JRPG narážíte na monstra na každém kroku. Výhodou je, že monstra vidíte, takže se jim často můžete bez problémů vyhnout. Jenže, lehko na cvičišti, těžko, když na vás zaútočí nějaká opravdu nadupaná příšera... a tak je lepší zabíjet a zabíjet a získávat body.

A v tomhle případě jsou souboje opravdu rafinované a vyžadují vaši plnou pozornost. Jasně, jednoduché postavy suše umlátíte mečem, ale u některých je už třeba nějaká strategie. Třeba používaní bojových triků, nebo v pravou chvíli uskočit, dostat se protivníkovi do zad a uštědřit mu citelný zásah. Taky můžete v průběhu souboje přeskakovat mezi postavami a vyměnit sekání mečem za vrhání kouzel. Postavy si samozřejmě vylepšujete a vybavujete novými zbraněmi... a samozřejmě, dáváte jim pokyny, jestli se mají držet zpátky, jestli mají víc sázet na hrubou sílu nebo na magii, prostě je pěkně vedete za ručičku. A i během bitvy můžete stopnout akci a upravit pokyny tak, aby vám to sedlo.

Souboje jsou hlavní hřivnou hry – což je jen dobře, protože jich je spousta. Pokud nebudete mezi protivníky kličkovat, tak se s monstry utkáte každých pár vteřin. A překvapivě to nikdy nebude nudné. Můžete zkoušet různé postavy, různé strategie... a i samozřejmě způsoby, jak získat nejvíc bonusových bodů, které získáváte za to, že monstrum porazíte určitým způsobem. Navíc je pořád v čem se vylepšovat a spousta kouzel, které se můžete učit. Není divu, že vám hraní zabere tak minimálně čtyřicet hodin... zvláště, pokud se pustíte i do různých vedlejších úkolů, kterých je tu jako metrosexuálů v suši baru. Ano, jsou většinou dost primitivní, ve stylu „odnes-přines“, ale jsou za ně body a peníze, tak co si stěžovat? A pokud by vám to nestačilo, tak se vám po dohrání otevře těžší verze... a po jejím dohrání ještě těžší. Pro hardcore hráče učiněný ráj. K tomu několik možných konců, spoustu postranních úkolů a bossů a příjemná podkreslující hudba.

Fakt, že „hardcore“ je slovo, které s k téhle hře hodí asi nejvíc. Pokud máte trochu trpělivosti, dokážete ignorovat dějový balast a užívat si čistě jen boje, kulis a vylepšování postav, tak máte vyhráno. Pokud čekáte o JRPG dějovou pecku trochu šmrncnutou filozofií, tak si počkejte na něco jiného.