Guitar Hero: Aerosmith

Mohl to být opravdový big beatový nářez v prověřeném balení s nálepkou Guitar Hero. První off-spin od vydání regulérního třetího dílu obsazuje do hlavní role Aerosmith. Ti předstupují před hráče nejdřív jako usmrkaní frekventanti nipmucké střední školy, aby se v jejich rukou stali rockovými hvězdami. Je to bleskový vzestup, který končí na obrovském galaktickém pódiu vysoko nad modrou planetou, a hře to bohužel dost škodí. Slabé tři hodiny, kratičká kampaň je pokořena a pohled do oblasti bonusových písní není z nejoptimističtějších.

Tři slavné dekády – tři hodiny hraní

Je doopravdy smutné, že ze čtrnácti řadových alb a nespočtu dalších materiálů dokázali tvůrci Guitar Hero: Aerosmith vybrat a do herní podoby převést pouhých pětadvacet písní, které doplňuje už jen šestnáctka songů jiných interpretů (několikrát v cover verzích, které jsou ale docela dobré). A absenci hitů jako Young Lust, Crazy, Jane's Got A Gun, The Other Side nebo Jaded si lze vysvětlit jen stěží (další skvělou písničku Same Old Song And Dance naštěstí najdeme v GH III). Latentního fanouška skupiny by právě známými songy mohli autoři přimět k nákupu, takhle se tak ale i přes přítomnost písní jako Love in an Elevator, Dream On, Let the Music Do the Talking, Pink nebo Kings and Queens těžko stane.

Skalní fandové si ovšem určitě užijí ty písně, které by v podobně úzkém výběru asi nečekali – třeba překvapivě pěknou Bright Light Fright z alba Draw the Line – a samozřejmě ty, které Aerosmith nahráli exkluzivně znovu (Make It, Movin' Out, Dream On, Mama Kin). Stejně tak vysloveně fandovskou záležitostí jsou předělová videa v kampani a valná většina obsahu obchůdku s postavami, kytarami a outfity.

Hudební univerzalismus

Guitar Hero: Aerosmith se prodává jak ve verzi s kytarou (jde o model prakticky totožný s kytarou z GH III, jen lehce tematicky „oskinovaný“), či samostatně. Hra je dále kompatibilní s GH II kytarou, GH III kytarou a k tomu ještě i kytarou z konkurenčního Rock Bandu. To spolu s pohledem na herní mechanismy, jež zůstaly do puntíku beze změny, vede k zamyšlení: je univerzalizace hudebních her žádoucí? Jistě, to, že hráči nejsou nuceni do nákupu několika podobných ovladačů, je jednoznačně pozitivní, ale je škoda, že se Neversoft spokojí s kopírováním úspěšné hry do nejmenších detailů. Odladit systém hodnocení, pohrát si s vizuálním efektem „star power“, vymyslet nový herní režim – aspoň tolik by rozhodně tvůrci udělat mohli.

Takhle zůstává vše při starém: před hráčem ubíhá řada barevných puntíků, ve chvíli, kdy se dostanou do spodní části obrazovky, je potřeba stisknout příslušná tlačítka na kytaře a brnknout do trsátka. Zpestřením je možnost přidávat dlouhým notám efekty páčkou ve spodní části ovladače, a v případě úspěšného hraní zvednutím krku kytary aktivovaná Star Power, jež dvojnásobí skóre, ale znepřehlední hru přebarvením všech puntíků na světle modrou.

Všechno dohrát, jít a pohoda

Dojem z hraní repertoáru Guitar Hero: Aerosmith je příjemný. Laťka obtížnosti se mírně snížila a na hráče nečekají žádné záludnosti typu „hlásku“ v Knights of Cydonia. Začátek každého koncertu obstarají dvě cizí písničky, načež nastoupí se třemi svými fláky Aerosmith. Až na úplný závěr se připomenou i boss-fighty, opět jde ale o jednodušší bitvu. Většina písní potěší po pocitové stránce: vypadá to, jako by člověk doopravdy hrál, akordy i jednotlivé tóny jsou citlivě nasazeny na zvukovou linku a kytara je většinu času dominantní.

Jenže, jak už bylo řečeno, za tři hodiny je po všem a v bonusech čeká pouhopouhých devět nových písní, polovina od Aerosmith, polovina ze sólové tvorby Joe Perryho. Ne že by to byla špatná nabídka, ale už jen prosté srovnání s Guitar Hero III, kde je písní 92, naznačí, že něco není v pořádku. Aerosmith se přitom prodává za plnou cenu. A jestli si výše zmíněné, absentující hity Neversoft schovává pro stahovatelný (a samozřejmě zpoplatněný) obsah, jako že je to velmi pravděpodobné, nelze jeho chování hodnotit jinak než jako velmi pokrytecké.

Přese všechny výhrady zůstává Guitar Hero stále stejně výtečnou zábavou. Na nižší obtížnosti je to pohodobé casual hraní, kdy si člověk oddechne u nějaké oblíbené písničky. Na vyšší zase výzva i pro hardcore hráče, kteří nemají problémy s jemnou motorikou. Nákup Aerosmith čistě pro herní kvality se ale nevyplatí: starší, obsahově bohatší díly jsou stále na trhu. Rozhoduje jedině míra fanouškovství – a Neversoft udělal jen málo pro to, aby vliv tohoto klíčového faktoru umenšil.