Tvůrci her mají rádi různá světová náboženství, minimálně proto, že nabízí možnosti pro spousty jmen potvor, bossů i bohů. Často si počínají značně svobodomyslně, až neuctivě k předchozím nositelům oněch jmen, popřípadě si s nějakými historickými kořeny nedělají starosti, za což slouží jako nejzářnější příklad tvůrci Legendary, kteří se sice oháněli tím, kolik potvor a mytologických stvoření ve hře najdete a nakonec vytvořili tupou splácaninu bez kouska ducha. Pak jsou tvůrci, kteří hru nezahlcují kvantem jmen, ale na pozadí si hrají s již existujícími náboženstvími a pro ty, kteří mají zájem, skryjí pár narážek a motivů. Zdánlivé minimum těchto narážek obsahuje nový Prince of Persia, a přesto disponuje pozadím, které ovlivnilo víru doslova celého světa. A přesto jsou jeho zástupci dnes jen minoritou a běžný člověk jeho jméno slyšel maximálně na základní škole. Zoroastrismus je přitom ve svém základu jednoduchý jako samotná hra a košatý jako herní Strom života.

Tento článek rozhodně není nějakým detailním či komplexním popisem onoho náboženství. Spíš se pokusí přiblížit několik narážek, které obsahuje Prince of Persia a které, ač působí jako podobná slátanina jako Legendary, poměrně věrně reflektují nenápadné pronikání zoroastrismu do velké části moderních věrouk. S notnou dávkou nadsázky můžeme říci, že kdyby nebylo světa Prince z Persie, nebyla by ani současná podoba křesťanství, judaismu, hinduismu, islámu, buddhismu. Neměli bychom pár herních bossů, několik nestvůr a možná ani tak tradiční dualitu dobra a zla (i když zrovna tato část zoroastrismu je poměrně přepokládatelným stupněm vývoje lidské etiky).

Když nový Princ společně s Elikou zachraňuje Strom života, ještě o Zoroastera nezavadí, ale nakousne tak téma, které se táhne velkou částí náboženství. Kdybychom brali Prince jako seriozní historický kus, mohli bychom hledat kořeny Stromu života v Asýrii, Urartu nebo vzdáleném Egyptě. Možná i odtud se mohl dostat i do judaismu a odtud i do křesťanství. A potvrzuje tak, že vše je propojené se vším. Symbolika Stromu života ovšem není jen záležitostí této doby a těchto kontinentů a jen tento prvek by vydal na několik knih. Princ jej ale bere jako klíčového aktéra k němuž přidává další dva a jimiž se dostává na pole zoroastrismu – Ormazda a Ahrímana.

Oba jsou základním prvkem zoroastriánské víry. Ta vznikla pravděpodobně v první polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem na území dnešního Íránu. Díky vojenské, hospodářské a diplomatické aktivitě Peršanů (nu, hlavně díky té první) se víra v dualitu dobra a zla poměrně dobře šířila. Pokud celý systém velice zjednodušíme, Zarathuštra = Zoroaster, prorok tohoto náboženství popsal svět jako soupeření dobra a zla, které probíhá ve všech sférách lidské činnosti včetně nás samých. Na počátku stál božský stvořitel, ztělesnění řádu, Ahura Mazda. Ultimátní stvořitel z jehož vůle vznikly dvě hlavní myšlenkové bytosti Spenta Mainju a Angra Mainju. Ten první je stvořením dobrého, ten druhý je duchem zla, špatných činů. Zatímco Spenta není tak jasně reprezentován a je jakousi součástí Ahura Mazdy (omlouvám se odborníkům, toto je pro potřeby článku silně zjednodušeno), ten druhý tvoří jakousi oponenturu Ahura Mazdovi, který ale na konec stejně zvítězí. Svět od zla oprostí konec světa v podobě vlny tekutého rozžhaveného kovu, jenž symbolizuje dva klíčové prvky zoroastrismu – oheň a vodu.

Pokud se vrátíme k Princovi, někteří možná již odposlechli propojení zoroastrismu s lokální mytologií. Ahura Mazda = Ormazd a Angra Mainju = Ahríman. Nejde o úmyslné zkomolení tvůrci hry, jedná se o varianty týchž jmen, pouze v jiné transkripci. Princ se tak otevřeně přihlašuje ke svému perskému náboženskému dědictví. I zde soupeří ztělesnění zla Ahríman se světlem Ormazda. Liší se jen v tom, že zoroastriánský Ormazd by se na rozdíl od hry neztratil, jelikož je stejně jako křesťanský Bůh všemocný, vševědoucí a na konci vítězný. Tím se dostáváme k proklamovanému propojení zoroastrismu a křesťanství, potažmo dalších náboženství. Soupeření dobra a zla najdeme takřka všude, nicméně důraz na lidskou roli o osobní odpovědnost již ne. Mnohem zajímavější je samotný princip Ormazda a Ahrímana, kdy ten první je přímo stvořitelem druhého a je mu de facto nadřazen. Nepřipomíná vám to roli padlého anděla, Satana a vztah k Bohu? Pokud rozšíříme záběr i na Spenta Mainju, onu deklaraci ducha dobra, můžeme nalézt ekvivalent v principu Ducha svatého (zjednodušuji, o tomto principu se diskutovalo pár set let a zemřely kvůli němu desetitisíce lidí). Odkud se dostaly tyto motivy ze zoroastrismu do křesťanství? Z Babylonu a nebyla to cesta jednoduchá. Vedla totiž z jedné části přes judaismus, který se s vírou v Ahuru Mazdu setkal během babylonského zajetí. Zde se mnoho myšlenek z tohoto oblíbeného náboženství dostalo do židovského Talmudu. Někteří učenci se domnívají, že celé spektrum andělů a démonů v judeo-křesťanské (a tedy i muslimské!) tradici pochází právě z tohoto kontaktu. Mithra se stává Metatronem, Aesmadiv, duch zloby Ašmodejem a objevuje se i přímé propojení Ahrímana se Satanem. Náhle se ze zdánlivě oddělených věrouk stává poměrně složitý systém kontaktů a výpůjček.

Ostatně celý systém konce světa a odměnění v posmrtném životě, který najdeme v křesťanství, judaismu a islámu odpovídá myšlence zoroastrismu. I z těchto důvodů Muhammad prohlásil spolu s křesťany a židy zoroastriány jako lid knihy, tedy ty, kteří vyznávají stejné hodnoty a jimž nemá býti ubližováno a jejichž víra má být respektována. Při kontaktu křesťanství se zoroastriány vzniklo i několik křesťanských „herezí“, které byly těmi pravověrnými pronásledovány, aniž by si oni pravověrní uvědomili, že dávno mnohé myšlenky přejali do základu své víry. A pokud si myslíte, že teď jsem se již příliš vzdálil motivu hry, pomněte, že jedním z prvních draků bylo stvoření Ahrímana, Aži Dahaka, který dává jasně odkaz na Dahaku z předchozích dílů.

Navíc o vědomí autorů v propojení zoroastrismu a křesťanství slouží samotná Elika. V ní se snoubí spojení s Peršany i s křesťany. Elika je městem v dnešním Íránu a ve hře několikrát promluví perštinou. A s křesťanstvím je její propojení snad ještě silnější. Elika je jméno několikrát zmiňované v Bibli a znamená „Pelikán Boží“. Je to jen náhoda? Zcela jistě ne a já autorům za tento motiv tleskám. A ostatně, není konec Prince of Persia – nebojte, nenásleduje spoiler – symbolikou věčného zápasu dobra a zla, který je pro zoroastrismus i křesťanství (a judaismus a islám) typický? A abych obhájil onu tezi, že zoroastrismus ovlivnil velkou část světových náboženství. Peršané během své expanze a částečného exodu do Indie „nakazili“ místní věrouky. Jako příklad nechť slouží nápadná podoba principu zákona, povinnosti, vyššího principu jménem Daena s hinduistickou a buddhistickou Dharmou. Ale to by vydalo na dalších několik článků.

Snad předchozí řádky naznačily, že i ve hrách nejdeme poměrně složité principy mající návaznost na naši realitu a že i tvůrci her si s námi ve skrytu hrají. Nic nám nenutí, ale pokud si dáme trochu práce, otevře se nám další dimenze světa, která potvrdí, že tohle nejsou „jen hry“, ale že i hry nabízí prostor pro teologickou fikci, která vlastně fikcí není a která vás může aktivně vzdělat. Chce to jen dvě věci – musí to chtít tvůrci a musí to chtít hráči. Prince of Persia je sice „pouhou“ skákačkou, ale má v sobě pečlivě vložené prvky, jejichž přítomnost není jen splácáním několika jmen.