The Club - první dojmy

Princip je jednoduchý. Vstoupit může kdokoliv, přežít může jen jeden. K dispozici je uzavřený prostor, spousta zbraní a munice a ještě větší kvantum protivníků. Cíl? Cíle jsou různé. Ať už dostat se včas k východu, oběhnout kolo ve stanoveném limitu, nebo sejmout dostatečný počet protivníků – ať děláte cokoliv, tak všechno sledují boháči přes internet a oceňují vaše bojové schopnosti.

Aspoň někdo se přitom baví.

Paměti sólového hráče

Především berte v potaz, že celou hru jsem pařil sólo, bez asistence parťáka či onlinových hráčů. S nimi je to určitě zábavnější – na druhou stranu, s nimi je zábavnější i Člověče nezlob se, takže to tak úplně nemůžeme brát v potaz. Faktem je, že pokud budete hrát sami, tak vás hra znudí dřív, než proběhnete první level. A jelikož jeden level zabere tak minutu, je to opravdu na pováženou. Ale zpátky na startovní čáru.

Tvůrci přišli se zajímavým nápadem – vzít střílečku a obohatit jí o zběsilou rychlost, jaká patří k demoličním automobilovým závodům. Prostě takový Burnout v teniskách. Jenže to nějak nefunguje. Ať člověk běží seberychleji, tak to nepůsobí tak efektně, jako když se řítí po dálnici a kolem něj se slévá krajina do barevné šmouhy. A navíc – není tu možnost efektních havárek, když to napálíte do soupeře, o nějaké devastaci kastle ani nemluvíme.

Podle mě jediný způsob, jak udělat běh zábavný, je vykašlat se na realitu a nechat hrdinu exhibovat v plavných skocích (samozřejmě spojených s palbou obouruč) či umožnit mu bez problémů vyklusávat po stěnách či stropech. To je zábavné – a nic z toho v Clubu není. V klubu jen prostě běžíte kupředu a střílíte.

A co se týče střelby, taky to není nic extra. Střílečka by měla být buď vychytaná strategicky (s různým ukrýváním se za všudypřítomnými bednami a vysíláním kolegů) nebo totálně náhulová – s efektními záběry na rozprsknuté hlavy, s elegantními zpomalovačkami a jinými parádičkami. Z tohohle ohledu je The Club zábavný asi jako návštěva na pouťové střelnici. Běžíte, odevšad vyskakuje havěť, vy jí jednou, dvěma kulkami sejmete a než stačí padnout k zemi, už jste zase o kus dál, abyste to všechno stihli. Hrdina sice není neprůstřelný, ale nějaký ten jeden, dva průstřely srdce s ním nic neudělají – a navíc jsou všude (aspoň na nižších úrovních obtížnosti) lékárničky. Tvůrci chtěli evidentně udělat rychlou a zběsilou řežbu... a z části se jim to povedlo. Rychlé to opravdu je. Než se stačíte vzpamatovat, jste na konci levelu – a můžete si vybrat nějaký jiný level, který bude skoro stejný.

Aréna

Jak už jsem vyplácl v úvodu, jako jeden z osmi supertvrďáků vstoupíte do speciální zóny a vaším úkolem bude dostat se k cíli (nebo třikrát oběhnout kolečko nebo něco podobně duchaplného). Na výběr máte hned z několika míst: mezi kterými jsou tak klasické místa jako továrna, vězení či skládka. Jsou tu sice taky Benátky, ale ty vypadají skoro stejně jako ta továrna, vězení či skládka. Omlácené šedé zdi úzké chodby, nemožnost se odchýlit z trasy (až na nějaké ty malé zkratky) a stejní parchanti na sestřelování. Tedy, ne že byste v tom frmolu měli nějaký čas se rozhlížet, co kde lítá. Musíte klusat hezky k cíli a nikde se nezdržovat.

A i když je několik variant misí, tak rozdíly jsou menší než bleší suspenzor... a jediným zpestřením je občasné nalezení „tajných“ místností (které jsou obvykle dobře maskované dveřmi) nebo střílení po cedulích na zdech. Když je sejmete všechny, máte bodu k dobru. Díky, nemusíme mít všechno. Aby bylo aspoň nějaké vzrušení, tak se – podobně jako a dalších akčních her – hodnotí, kolik lidí se vám podařilo zabít rychle za sebou (a jestli se vám je povedlo složit pěknou ranou do hlavy). Čím víc dokážete sejmout v rychlém sledu, tím víc získáte bodů a můžete se s výsledkem pochlubit svým známým, nebo ho uveřejnit na internetu!

Ano, The Club je klasická hra na získání co největšího množství bodů. O nic jiného v ní nejde. Žádný příběh, žádné objevování nových prostředí či porážení čím dál silnějších padouchů. Prostě běháte a střílíte a na konci se vám sečtou body. Mít to o trochu horší grafiku, tak je to dvojče her, které jsme hráli v dětství na Amize či Spectru. Vlastně ne, i tam jste aspoň postupovali zleva doprava a častěji se měnilo prostředí.

Rána do týla

Takže si shrňme první dojmy. Máte běhací-střílecí hru, u které máte na vybranou z osmi postav (z nichž každá má své výhody a nevýhody – některý z hrdinů je rychlý, někdo silný, někdo má větší výdrž), spousty zbraní a z několika lokací, ve kterých se můžete účastnit různých klání. Každý ten souboj trvá tak maximálně tři minuty (když se někde zakecáte) a pak si můžete vybrat další arénu, jinou obtížnost nebo o chlup jiný úkol... Tvůrci The Club budou mít co dělat, aby překročili v naší recenzi hranici průměru.